První povídka

Moje první povídka, napsaná již před několika lety. Odráží můj tehdejší pohled na svět, tak trochu fuck off & no future. Jestli se mi pohled změnil a jak se dozvíte v druhé povídce, První povídce po pěti letech.

Venku bylo krásně. Těžké bouřkové mraky se ploužily oblohou, občas se některý potrhal a spadlo z něj pár studených kapek. Šedivé ponuré světlo způsobovalo, že den, probíhající zrovna v časném odpoledni, vypadal jako za soumraku. Přesně takové počasí se Teodorovi líbilo. Hodilo se k jeho náladě. Světlé slunečné dny ho rozčilovaly. Vyváděli ho z míry lidé, kteří říkali: „Jak se můžeš takhle tvářit, když je venku tak krásně?“ Jak jste hloupí a mělcí, myslel si Teodor, že počasí řídí vaši náladu… Když bylo slunečno a všechny to táhlo ven, jen ho to rozčarovávalo, protože on nikam nechtěl, jen jako by ho k tomu všechno nutilo, každý by přece rád hned běžel ven… Cítil se tak, jak se cítil kvůli mnoha věcem, počasí s tím nesouviselo. Jen byl rád, když ladilo k jeho stavu mysli.

„Je to k něčemu, to, co ti říkám?“ ptal se Teodora jeho otec. Často se mu snažil promlouvat do duše, Teodor byl jeho jediný syn a otec se ho snažil hníst k obrazu svému. „Ani ne,“ řekl Teodor. Takhle odpovídal většinou. Otce poslouchal jen na půl ucha, stejně věděl, co zas od něj uslyší. Nebylo to pro něj důležité. Nic mu to nedávalo. Otcova a Teodorova osobnost byla naprosto odlišná, navzájem si nerozuměli. Teodor o tom stoprocentně věděl, otec ale ne, pořád si myslel, že ho syn uznává a že se k němu otec nějak dostane, ale tak to už dávno nebylo a už tomu tak ani nikdy nemohlo být. „Jak říkám, když si najdeš nějakou brigádu nebo práci, nějakou jednoduchou, a vyděláš si vlastní peníze, naučíš se si jich vážit. Budeš z toho mít radost a budeš se snažit jich mít pořád víc. Teda ne pořád víc, ale budeš mít radost z toho, že si můžeš na něco šetřit a pak si to koupit a budeš mít motivaci to dělat takhle dál.“ To byla otcova životní filozofie, i když se to snažil zakrývat. Vydělat peníze, nějaké utratit, nějaké investovat, vydělat tak víc, utratit větší část, zas další investovat a tak pořád dokola. Proč ne, šlo mu to a dělalo ho to šťastným. Ale v životě mu chyběla jedna věc, o kterou stál Teodor nejvíc ─ zanechat po sobě něco, co by ho odlišovalo od ostatních. Něco, co by říkalo, nebyl jsem ovce, ale člověk. To se otcovi nikdy nepodaří, takových, kteří uměli vydělávat peníze, už tu bylo a bude.
Teodor měl hromadu myšlenek, které by vedly k tomu, aby po něm něco zůstalo. Nevěděl ale, se kterou začít a jak pokračovat. A to ho dělalo nešťastným.
„Mluvím o tom, protože vypadáš, že nevíš, co chceš, chci ti poradit, nějak tě dobře nasměrovat, mohl bys být v životě tam, kde jsem já. Do ničeho tě nebudu hned nutit. Ještě máš čas, ale nebude to trvat tak dlouho, kdy budeš muset začít něco dělat. Slyšíš?“
„Jo… Budu o tom přemejšlet,“ zněla Teodorova odpovědět znova jako už tolikrát. Věděl, že o tom přemýšlet nebude, že je to na nic. Ale chtěl otce uklidnit a hlavně chtěl, aby ho přestal otravovat. Ne že by ho neměl rád, ale… Prostě mu na něm nesešlo. Necítil k němu žádný hlubší vztah. Věděl, že ho potřebuje kvůli penězům, aby měl z čeho zatím žít. Kvůli tomu se snažil na oplátku chovat k němu slušně a něco čas od času doma uklidit, opravit, když bylo třeba. Až se bude moct zaopatřit sám, na otce zapomene.

Cestou ze střední školy, do které občas zašel, se zatoulával po okolní krajině, ať venku bylo, jak bylo. Chodil k řece, lesoparku a do polí, sledoval, co se kolem děje, všechno si pečlivě ukládal do paměti. Viděl ve všem souvislosti. Věděl, že nic není pro nic za nic, že nic není tak jednoduché. Vše s něčím souvisí, to, co je vidět, západ slunce nad polem, to, co je slyšet, pták vylétající z obilí, to, co je cítit, hlavně teď to obilí, i to, na co může sáhnout ─ často mnul v ruce vlhké listí, které bylo spadané na kraji pole. Jen nevěděl, jak do toho všeho zapadá on.

Když byl krásný mlhavý a tmavý den, sepisoval si Teodor myšlenky a vjemy tohoto dne, skrytý na půdě. Tam ho otec neobtěžoval, protože by ho nikdy nenapadlo, že tam jeho potomek tráví svůj čas. Teodor na chvíli odložil blok a pocítil silné nutkání podívat se do zaprášené krabice, o kterou si opíral nohy. Takhle se usadil poprvé, napadlo ho, že by to mohlo být pohodlnější, a taky bylo. Ale až po půl hodině sepisování se do krabice chtěl podívat. Udělal to.
To, co vytáhl, byla stará kamera s filmem. Teodor si jí potěžkal v rukou a náhle ho zalil nový záhadný pocit, něco jako procitnutí nebo osvícení. To, že narazil na tento přístroj v tuhle dobu přemítání, mu přišlo jako znamení. Zaznamená své vnitřní já na film, vyjádří se tak. Potřeboval nějaký prostředek, který by spojoval a zapojoval co nejvíce smyslů, a to přesně film byl. Kamera tam na něj čekala a on chtěl zkusit dojít svého naplnění.

Vlastně ale nevěděl, co na přístroj nahrát.
Jak převést svoje myšlenky do filmu? Jak vyjádřit svá přesvědčení a pocity? Ale dlouho si s tím hlavu nelámal. Udělat film byl jeho úděl.
Natáčel vše, co předtím sledoval. Krajinu, přírodu, mračné nebe, zvěř, občasné chodce, život. Po čase vybral z velikého množství několik nahrávek, které by mohl převést v jednotný film. Byly v nich zobrazeny krásné scenérie, neobvyklé pohledy, úžasná zachycení všeho.
Nejvíc však v tom všem zobrazil ─ sebe. Viděl, že jo to dobré, moc dobré, co vytvořil. Pociťoval svůj potenciál, svůj talent a kreativitu. Naučil se vše, co k tomu opravdu musel vědět, od natáčení po stříhání, uměl vše naaranžovat a poskládat tak, aby to dávalo smysl, bylo to zajímavé a poutavé. Vytvořil a vložil speciální zvuky a hudbu, připojil skrz film vlastní komentář.

„To co cítím je v tom, co vidím, a to co vidím je v tom, co si představuji. Život je takový, jak o něm uvažuji, uvažuji o něm, jak zrovna cítím.
Vše souvisí se vším. Vím, že není jen to, co vidím. Tak to pociťuji, jsem si tím jist. Můj šestý smysl mi to říká a ten se jen tak nemýlí.
Už vím, jak do toho zapadám, jsem tu, abych mohl vše, co stihnu a budu chtít, objevit. Mám možnost to popsat a předat dál, a rozhodl jsem se tuto možnost využít.“

S prací byl hotov, teď následovala potřeba nějaké zpětné vazby. Nejdřív to zkusil u svých „nejbližších“.
Otec se na film podíval a nakonec řekl: „Je to zajímavé, kdys to natočil? Mámě by se to mohlo líbit. To si děláš jen tak pro zábavu?“ Teodor odpověděl: „Chtěl bych to poslat na festival nezávislých filmů.“ Otec se odmlčel. „Hmm, no talent asi nějakej máš, i když nejsi žádnej génius… Já bych do toho nešel, abys pak nebyl zklamanej.“
To Teodora ani moc nepřekvapilo, podobné řeči od otce slýchával často. Ale podpora by ho samozřejmě potěšila a motivovala víc. Zkusil tedy film přehrát i matce.
„Jé to je hezký, to je dokument o přírodě? Neříkáš tam ale nic o našem kraji ani o těch zvířátkách…“ Taky nepochodil tak, jak by chtěl. Matka opět projevila svoji naivitu.
Přátele nějaké měl, ale spíš takové, kteří s ním šli občas na pivo, a to bylo všechno. Věděl, že by nikdo z nich jeho práci dostatečně neocenil a ani nepochopil. Pořád hledal ty správné lidi, kteří by byli jako on. Tušil, že nebude takový, jaký je, sám, že na světě jsou nějací lidé s pocity a zájmy, jaké má on. Doufal, že by takové mohl najít na onom festivalu.

Když přišel čas, nahrávku poslal. Připojil ještě ručně psaný komentář, co svým projektem vlastně zamýšlel.
Nevěděl pořádně, jak to na takovém festivale probíhá. Něco si o tom přečetl, ale nikdy tam nebyl, nikoho zasvěceného neznal a pořádné informace o tom nenašel. Jen poslal a čekal, co se bude dít a doufal. Doufal, že vyhraje, dostane ocenění tohoto nezávislého festivalu, které mohl získat.

Po čase přišla odpověď. Teodor s klidem otevřel obálku. Přečetl si dopis. Poléval ho přitom studený pot a zvláštní směsice pocitů. Přečetl si ho znovu. A přemítal.

V dopisu stálo, že jeho film nevybrali. Nedostal žádné ocenění, konkrétní hodnocení ani vysvětlení. Byl na podobné situace zvyklý, ale u tohoto projektu věděl, že byl mistrovský, takový, na který byl opravdu hrdý. Nerozuměl tomu.
Později dostal ještě jeden dopis, ve kterém stálo:

„Oznamujeme Vám, že váš film jsme nevybrali z důvodu přílišného chaosu a výběru velkého množství témat. Je velmi nekompaktní a nedodělaný.
Děkujeme Vám za Vaši účast na festivalu.“

Dostal odezvu, ale co to mělo být?! Podíval se na web na výherce a jejich nahrávky. Byly absolutně bez duše, měly sice vysokou technickou úroveň, ale chybělo tam umění. Omílaly jen současná moderní témata jako je týrání zvířat, ekologie, válka na Středním východě. Klidně by je mohl natočit kdokoli, nebylo v nich nic z těch autorů, kteří to dělali především pro publikum. Byla to obyčejná středoproudová záležitost.
Velmi to Teodora zklamalo. Jeho mínění o tolik uznávaném festivalu a odbornících, kteří zde měli posuzovat filmy, kleslo do tmavých hlubin. Poslat to na jiný festival? Všechny byly podobné. Poslat to do zahraničí? Neměl peníze na přihlášení a věděl, že jej nikdo nepodpoří. Změnit své filmy podle jejich rady ─ Ne, děkuji, to by mě vnitřně rozložilo, říkal si.

Po krátkém čase však prozřel. Splnil jsem to, co jsem chtěl dokázat. Jsem s tím naprosto spokojen? Říkal si upřímně, opravdu to zkusil. Ano, jsem, je to dokonalé, líp bych nemohl vyjádřit to, co jsem chtěl. Strávil sem nad tím dostatečný čas a práci? Ano strávil.
Byl opravdu upřímný a věděl to. Splnil to, co od sebe očekával a co splnit chtěl. Že to tento svět odmítne? To se tedy dozvěděl. Cítil se naplněn, ale zneuznán. Pro něj to bylo dobré, pro ostatní ne. S tím nemohl nic dělat. Svět sám jen tak nezmění, nezmění názory ostatních, nepřetvoří je, neotevře jim oči, když nebudou mít zájem se dívat. Nechtěl na to plýtvat energií. Uvědomil si, co musí udělat teď.

Jednoho šedivě zamračeného rána ho rodiče objevili. Ležel ve vaně chladný s přeťatým zápěstím. Jeho oděv byl zbarven doruda. Na hrudi tiskl svou nahrávku.
Nic nemusel psát, žádný dopis na rozloučenou. Tato zpráva všem došla. Tento svět ho nedokázal ocenit, i když udělal vše, co mohl. Odešel tedy hledat jiný.

Po pár měsících uznávaný filmový kritik a odborník objevil Teodorovu téměř zapomenutou nahrávku. Byl naprosto ohromen. Zjistil si o mladém tvůrci více. To ho velmi upoutalo. Napsal o něm článek do filmových časopisů a na weby věnované tomuto umění.

„Tento mladý tvůrce si zaslouží takovou poctu, kterou nikdo jiný z těch, které jsem za posledních třicet let poznal. Jeho osobitý styl, kreativitu a vyprávění nelze jinak, než milovat. Když nevyhrál na festivalu nezávislých filmů, byla to veliká chyba. Svět uměleckého filmu tak přišel o neobyčejně nadaného autora, který mohl ještě vytvořit spoustu výrazných děl. Z tohoto silného zážitku budu čerpat ještě dlouhou dobu.“

Po tomto vyjádření se k Teodorovu filmu vrátilo mnoho odborníků. Většina po opětovném zhlédnutí musela dát kritikovi za pravdu.
Sepisovali článků a doporučení víc a víc. Postupně se tak jeho film dostal do malých kin. Našel velké množství obdivovatelů, kteří čerpali z jeho poselství inspiraci.

Film i Teodor uznání v našem světě přeci došli. Nevíme, jestli se o tom dozvěděl i on.